Vám konečně zase napsat něco "normálního". Jen tak;) Jestli to někdo bude číst? Třeba jo;) Tenhle blog tu byl především pro "prezentování" mých básniček (nebo co to je?:)) a rozhodně ne na nějaký "vylívání se" z blbé nálady ale tak… prostě: jen tak;) Navíc ty básničky už mi taky poslední dobou tolik nejdou, jestli někdy vůbec šly..?(A vidíte, dřívější Andrejka by řekla, jasně, že šly)
Jsem nemocná a je mi smutno. Nic se mi nechce. Na čtení jsem moc unavená, na učení ještě víc(navíc co bych se učila, jsem teprve ve třeťáku že jo:)), Kvasku sem viděla dneska už dvakrát, a do ničeho jiného se mi nějak nechce..možná tak Lidské tělo..ale u toho vždycky usnu! A přitom je to tak zajímavý! No a na počítači moc nevydržím..u velkého být nemůžu páč je tam zima a v peřinách v leže s notebookem na sobě..to se dá hold vydržet jen chvíli:) A tu chvíli jsem si chtěla s někým aspoň popovídat, jelikož sem sama doma:( Ale přišla jsem na to, že lidí, s kterýma si chci povídat za každou cenu i přes icq momentálně moc online není. A tak Vám něco povím sama…
Třeba minulej týden jsem byla na Ondrově bečce, bylo to opravdu báječný. Ze začátku jsem byla trochu confused. Nikoho jsem pořádně neznala a ty děcka byly…takový, jako já kdysi:( Jenomže…
Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo, bohužel, bohudík?
Teď se bavím s Pee..naše přátelství není už to, co bývalo. Nemáme si co říct. Nebo to prostě -. Neumíme. A snažíme se přijít na to proč?.. Přišla jsem na to, že spousta mých přátelství s někým je takových "chvilkových". Prostě se s někým skamarádím, ať už s někým novým, nebo se s někým, s kým se bavím dýl najednou začnu bavit víc. A strašně se pro to nadchnu. Navštěvujem se, chodíme ven, do hospody, jsme spolu docela dost, pořád je o čem si povídat a najednou…je to pryč. A já nechápu proč. Vysvětlím si to tím, že se ten druhej změnil..a vlastně i já..jsem se změnila a měním pořád..a mrzí mě to. Bývala jsem blázen:) Tenkrát (na Petiných 18) jsem taky nikoho neznala, ale seznámila se, říkali, že jsem éro, já si na všechny zjistila icq a začla se s nima prostě kamarádit. A vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo něčemu vadit nebo někomu přijít nějaký odvážný. S každým sem si hned uměla povídat, okouzlit ho tím, co říkám a oni mě v tom ujišťovali tím, že mi říkali, že mě žerou atp..I psá jsem uměla dycky strašně vtipně a čtivě (myslím:D) ale..už neumím…
Už to neříkají, už je neokouzluju, už nemám tolik odvahy za každým jít a začít si povídat…Stydím se. Zvlášť před těma lidma, s kterých mám fakt respekt. A mrzí mě to. Na druhou stranu vím, že kdybych chtěla, tak by to prostě šlo. Jenže, jsem už "strašně rozumná":( Na jednu stranu je to fajn. Už se tak neopíjím, nedělá si ze mě každej srandu a něříká mi opilčátko:), nejsu pořád se všema chlapama a tak…jenže mě bylo dycky jedno, co si o mě řeknou ostatní. V poslední době..už mám prostě nějakou "brzdu", která mi říká, že opít se a zpívat v měšťáku asi není nejlepší nápad. A prostě mě to sere.
Sáfra, už nevím, co sem chtěla tímto článkem říct a pěkně jsem se v tom ztratila.. Radši to po sobě ani nečtu, jinak bych to zase smazala a nic sem nedala. Ach jo. Půjdu zase lehnout, vždyť sem říkala, že s tím notebookem v leže to moc dlouho vydržet nejde. A Pee, nebuď smutná, zas bude líp, tomu ver… Já verim;)
Hele slečno...jsem na tom úplně stejně...před dvěma-třema rokama jsem měla strašně moc přátel...každej den jsem chodila s někým pít...kouřit...bavit se...všichni byli stejně dobří, všichni mě měli stejně rádi...a se všema jsem se skvěle bavila...ty akce...to podnikání...celej den jsme vymýšleli kraviny...a následující den je všechny realizovali...chodili jsme pít do parku...fakt jsme byli čuňata..ale strašně se mi to období líbilo...i když jsem s W každej den zhulila gram brčka..sice jsem byla vygumovaná (a jsem doteď) ale užívala jsem si to...a teď?
Kamarádi se rozprchli...většina z nich nepřišla ani na můj maturitní ples...když se s nima potkám, tak se akorát pozdravíme...vždycky nadhodíme HEJ TAK ZAJDEM NĚKDY NA PIVKO...OZVI SE JO?...a nikdy se nikdo nikomu neozve...
A tak už nepodnikám a nejsem akční...chodím do hospod...většinou do těch stejných...a už neumím ani pít...půl roku nepiju pivo..přes rok mám problém s tvrdým alkoholem...nedokážu do sebe kopnout panáka a pít něco míchanýho se prodraží...a tak ve finále skončím bez opilosti...bez nálady...unavená...a před půlnocí jdu domů...před půlnocí?? to jsme v 16 letech teprve ožívali...
Ale nedávno(i včera) jsem zažila pár strašně dobrých akcí...ať už ve dvou,nebo v šesti lidech...cítila jsem se tak jako před pár lety...jako opilá puberťačka, které je naprosto jedno, že si o ní ostatní myslí, že je na sračky...a kterou vůbec nezajímá, jestli se po ceste domů pozvrací....jde to...ale chce to čas...každý si prochází tímhle obdobím...fakt, věř mi...jenže někdy to není na škodu, protože si uvědomíš, že ti praví přátelé tu zůstavají pořád...nevadí že se s nima sejdeš jednou za měsíc...ale víš, že jim můžeš říct vše...a že to jsou ti praví...
nevím jestli je tohle srozumitelný, mám zbytkáč ze včerejška a nějaký thc v krvi kvůli úkolu do výtvarky...a tak jsem se do toho nějak opřela:-))
Asi je to tím, že se mě tenhle článek-jeho téma...a ten nádech strašně dotkl..ale chci tě povzbudit...i když člověk stárne...zase si najde to svoje mladší já...a zase si začne užívat...;-))