close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Vždycky to nějak dopadne..

Přátelství

7. listopadu 2007 v 21:50 | -afi- |  (ne)tvorba
Přátelství je, podle mne, spolu se zdravím tou nejdůležitější věcí na světě…Věcí?... Je přátelství věc? Michel Quoist o přátelství řekl, že je - po lásce - tím nejkrásnějším darem nebe. A já s ním nemohu nesouhlasit.
Člověk může mít všechno. Všechno bohatství světa. Může mít auto, chatu a milion na kontě. Může mít samé jedničky ve škole. Může vyhrávat nad ostatními i sám nad sebou. Ale…k čemu mu to všechno bude, když nebude mít přítele, se kterým se o to podělí? Bude tento člověk s "milionem jedniček v autě" šťastný? Může si říkat, že ano. Ale potom lže sám sobě. Více šťastný pro mě bude ten člověk, který nemá auto ani chatu, nemá osm nul na účtu a dokonce nemá ani ten účet. Třeba nemá ani kde bydlet. Ale má přítele, kterému to všechno může říct, kterému si může postěžovat, se kterým půjde hledat práci i bydlení, a až jej najdou, za vydělané peníze mu koupí pivo jako malé poděkování. Má přítele, který s ním bude v dobrém i zlém, se kterým se může podělit o smutek a ten bude poloviční, o radost a ta se zdvojnásobí. A pro toho není štěstí to koupené pivo ale to, že je šťastný jeho přítel a že může být s ním. Na začátku odstavce jsem se zřejmě přeřekla. Člověk může mít všechno bohatství světa, ale pokud nemá přítele… Vždyť právě přátelství je to zmíněné všechno bohatství světa, největší štěstí duše, nebo ne?
Všichni si jistě dobře uvědomujeme staré známé cliché : Všechno nejlepší k narozeninám. Hodně štěstí, zdraví, lásky… Často slýcháme i přání úspěchů v profesním, i osobním životě. Ruku na srdce - i my to říkáváme. Začíná se už od mala. Popřejeme mu hodně jedniček, hodně gólů ve fotbalovém zápase a přiložíme hodně čokolády. A kde je přátelství? S kým se bude malý, říkejme mu třeba Tonda, radovat z gólu? Z jedničky? S kým se podělí o čokoládu? (Dobrá, tu čokoládu by možná mohl sníst sám.) A jsme zase u toho. Netvrdím, abychom ke všem těm hodně v přání připojili hodně přátel, ani tak by to nebylo správné. Ale, možná bychom si někdy mohli více uvědomovat hodnotu přátelství, nepodceňovat ji, a náležitě si jí vážit…
Podívejme se do jedné římské restaurace, kde potulný malíř prodává akvarel zachycující západ slunce nad Římem jednomu z hostů. Kupující příliš nesmlouvá o ceně, jak je tomu zvykem a malíř z té radosti rychle do rohu připojí věnování. "Drahému příteli…" Pak se zarazí, zamyslí a bezelstně se zeptá: "Jak se jmenuješ?". Jedno letmé setkání v restauraci, aniž by jeden o druhém cokoli věděl, stačilo, aby byl nazván drahým přítelem? V dnešní, tolik uspěchané, době už nazýváme přítelem "každého druhého". Je to správné? Copak se někdo stává přítelem koupí obrazu? Někdo, kdo se mnou pojede na koncert, půjde do hospody? A tak dále… To přece nejsou přátelé. Jsou to třeba známí, kamarádi, náhodní pocestní…
Přítel je ten největší dar, který můžeme od života dostat. Přítel je ten, před kým můžu myslet nahlas. Pravý přítel přichází, když všichni ostatní odcházejí. Přítel nás upozorní na naše nedostatky. Mnohdy trvá celý život, než takového člověka najdeme. Každý někde ve vesmíru má opravdového přítele. Otázkou je, jestli ho najde. A pokud ano, jestli si jej dokáže vážit, jestli jej neodežene při první neshodě. Až si k sobě najdou cestu, přečkají nějaké ty neshody, zažijí shody…stávají se z nich přátelé.
Většina přátel přichází do našich životů za splněním určitého poslání. Aby nám pomohli vyřešit nějaký problém, který jsme nestihli vyřešit v životě minulém. Osud nám je sesílá. Někteří přijdou, sotva se ohřejí a hned zase odejdou. Někteří chvíli pobudou a v našich srdcích si udělají "místo". Pomůžou nám vyřešit nějaké trápení, nebo nám k nějakému dopomůžou, aby mohli přijít další přátelé a odčinit jej. A my už nikdy, nikdy nebudeme stejní. Jistě každý z nás alespoň jednou řekl "ten se změnil" a..ano. Lidé se mění, i my. Změnil se, má jiné zájmy, jiné kamarády. A tak jdeme hledat zase dál. Celý život trávíme tím, že něco, někoho hledáme. Ano, někdy máme obrovské štěstí a opravdového přítele najdeme a už neztratíme. Třeba po většinu našeho života. Ale těch není mnoho a ti ostatní? Přicházejí a zase odcházejí, rodí se a zase umírají, a tak to jde pořád dokola.
Co říci závěrem? Asi jsem tuto práci uchopila za špatný konec. Vůbec jsem do ní nedala to, co bych chtěla. Ač jsem se opravdu snažila. Bylo to pro mne těžké. Prostě to nešlo. Je to moc velké slovo, aby se dalo zachytit. Dokonale to vystihuje jeden citát od Henryho D.Thoreau , kterým bych tuto úvahu zakončila. "Vše, co může být řečeno o přátelství, je podobné tomu, co říká botanika o květinách. Cožpak může intelekt vyjádřit podstatu?" Odpovím si sama, nemůže. Co je to přátelství zjistíte, až jej poznáte. Ne, až si přečtete tuto práci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama