Ležím na břehu u moře,
ale není mi moc dobře
pomalu mi nohy začne voda omílat
a já ležím, proč by mě to mělo zajímat?
A já tak ležím a ta voda postupuje
A někde v dálce loďka se pohupuje.
za chvíli mám tu vodu až po krk,
už neležím, už stojím,
dosáhnu na paty, za chvíli na špičky,
za chvíli necítím už zem.
Ale nenechám se utopit,
já chci přece ještě žít!
Chci dostat to ze sebe ven!
Začnu nohama kopat a začnu plavat
když začnu po dechu lapat, tak budu bojovat.
Nebudu čekat, až hladina ustoupí a všechno špatné odplave,
pak bála bych se přílivu.
Musím se dostat nad to,
mám přece na to!
Mám přece na svůj život nějaký vliv,
nebudu čekat na odliv.
Nebudu čekat až mě bez moci,
zaplaví moře citů a emocí.
Až budu mít zlost a budu křičet dost!
Až budu mít nohy studené,
Bude pozdě křičet-tohle ne!
Neukážu kamarádům záda,
mám je přece tolik ráda.
Od toho to tu trápení je
a v dálce se loďka pohupuje…
Já vím, že by tahle básnička měla být bez komentářů, protože každý pod ní bude působit rušivě - smažeš ho pls po přečtení? :)) - ale... tahle je přesná... resp. našel jsem se v ní... teda spíš povahu...